Jmenuji se Petra a mám dvě malé děti – mladší, Matyáš, má čtyři roky. Není autista, nemá žádnou diagnózu, a přesto... vždycky byl „trochu jiný“. Tišší, citlivější, dlouho jsme skoro neslyšeli jeho hlas. Rodina, školka, dokonce i pediatr říkali: „On se rozmluví.“
Ale já cítila, že to není ten typ ticha. Nebyla to ostýchavost. Byl to jakýsi neviditelný val – mezi ním a světem.
Mateřská intuice – nejdůležitější kompas
Často jsem si připadala přehnaně úzkostlivá. Dívala jsem se, jak ostatní děti brebentí, hrají si na něco, zpívají – zatímco Matyáš se spíše stáhl do sebe, řadil si autíčka a něco si brumlal pod nosem.
Rozuměl řeči, ale sám mluvil jen výjimečně. Snažili jsme se s ním mluvit, číst mu pohádky, zpívat – ale on se na nás jen díval svýma velkýma očima a pak odvrátil hlavu.
„Možná je to prostě jeho cesta“
To mi řekla kamarádka při procházce, když Matyáš potichu, ale se zřejmým zájmem pozoroval padající listí. A možná měla pravdu – možná šel prostě jinou cestou.
Začala jsem si zjišťovat informace, mluvila jsem s logopedkou, která mě uklidnila: mnoho dětí začne mluvit později, ale aktivní zapojení, společná pozornost a hravé rozšiřování slovní zásoby mohou pomoct.
A právě tehdy jsem narazila na hru KinderSpeech™.
Hra, která neklade otázky
Co mě na ní okamžitě zaujalo: nic se nemuselo učit. Nevyžadovala odpovědi, netestovala. Jen ukázala – a řekla. Jeden obrázek. Jedno slovo. Jeden zvuk.
Matyáš se na to nejdřív jen díval, jako by to byla knížka. Pak přišla zvědavost. Vybral si kartičku s „vlakem“. Zmáčkl. Poslechl si. A znovu. Potom „pes“. Potom „voda“.
Nemluvil. Ale poslouchal. Měl to ve svých rukou – a to ho osvobodilo.
Slova ne vždy vycházejí z úst
Zhruba po týdnu na slovo „míč“ ke mně přivalil hračku. Druhý den zkusil zopakovat: „mí...“
Nebyl to zázrak. Nebyl to průlom. Ale pro mě to bylo obrovské. Protože jsem ho k tomu nenutila. On sám chtěl. On to zkusil.
Tiché krůčky pokroku
Každý den jsme s tím strávili jen pár minut. Někdy poslouchal jednu kartičku stále dokola. Někdy vůbec žádnou. Ale byli jsme spolu. Ne proto, abych ho učila – ale abychom byli propojeni.
A z toho propojení se pomalu začala rodit slova. Nedokonalá, nepravidelná – ale jeho vlastní. Z jeho iniciativy. Jeho tempem.
Co mě toto období naučilo?
Že to nejdůležitější nejsou „výsledky“, ale pozornost. Že ne každý pokrok je hlasitý. A že rodičovská důvěra, otevřenost a trpělivost často znamenají víc než nejlepší rada.
KinderSpeech™ nic nesliboval. Netvrdil, že „naučí mluvit“. Ale dal šanci – hravou formou, bez obrazovek, samostatně.
A tahle šance stačila k tomu, aby se Matyáš pomalu začal otevírat.